Poláci v 1. světové válce a poválečné obnovení polského státu.

Lukáš Rak - Poláci v 1. světové válce a poválečné obnovení polského státu. (1)

Na světě by se nenašel člověk, který by pamatoval dobu, kdy Polsko bylo nezávislým státem. Varšava a Vilno (Vilnius) byla provinciální ruská města, vzkvétající Gdaňsk (Danzig) a Poznaň (Posen) patřily Prusku a Krakov (Kraków) se Lvovem (Lemberg) tvořily část rakouského císařství.(2) Takto Norman Davies vystihuje situaci Polska na prahu 1. světové války, kdy tři evropské mocnosti okupovaly jeho území, na kterém žilo 20-25 miliónů obyvatel polské národnosti. V různých oblastech Rakouska-Uherska, Německa, Ruska, ale i USA pobývalo dalších 2,5 miliónů Poláků. Ačkoli do vypuknutí válečného konfliktu byly mocnosti (Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko) v polské otázce za jedno, a to nedopustit obnovu polské státnosti, v každém záboru měla tato menšina jiné životní podmínky. Nejliberálněji se chovalo Rakousko-Uhersko.

Od 60. let 19. století Poláci vysílali své zástupce do říšské rady, od 70. let podporovali vládu, získávali pozice ve státní správě a diplomacii a vše dovršili pozicí ministerského předsedy pro Kazimiera Badeniho v 90. letech. Jak již bylo naznačeno, ve zbývajících dvou státech  situace takto „růžová“ nebyla. V Německu byli Poláci podrobeni silné germanizaci startující Bismarckovým Kulturkampfem, v Rusku zase silné rusifikaci, na které nic nezměnil ani vstup Romana Dmowského do ruské Dumy po revoluci v roce 1905. Poláci si uvědomovali složitost své situace a možnost viděli ve válečném konfliktu, který si do jisté míry přáli (např. Josef Pilsudski). Problémem bylo, že se záborové mocnosti postavili proti sobě (Rakousko-Uhersko s Německem proti Rusku) a Poláci tak potřebovali zázrak, neboť k úplné obnově Polska muselo dojít k porážce všech tří států!

Válečný konflikt do jisté míry změnil postavení Poláků, bylo velmi příhodné je mít na své straně. Vždyť převážná část bojů na východní frontě probíhala na území okupovaném Poláky, navíc jakýkoli odpor této menšiny na cizím území byl v době války prospěšný. Jako první to pochopil ruský velkokníže Nikolaj Nikolajevič (velitel na východní frontě) a v srpnu 1914 vyzval Poláky k válce proti nepřátelům, přičemž jim sliboval sjednocení všech polských zemí pod žezlem ruského cara. Problém Ústředních mocností byl v tom, že v polské otázce neměli jasno. Manifest Františka Josefa „Mým národům“ byl jen obecnou proklamací a o Polsku se nezmiňoval. Jiného ražení byl sice návrh rakouského ministra financí Leona rytíře Bilińského, který sliboval sjednotit Halič s dalšími částmi Polska pod žezlem Habsburků, plán ovšem narazil na odpor uherského premiéra hraběte Istvána Tiszy, který pro Maďary velmi svědomitě hájil výhody dualistického zřízení. Výsledkem bylo Prohlášení vrchního velitelství c. a k. rakousko-uherské armády, jež bylo spíše jakousi reakcí na ruský manifest. Snažilo se vyburcovat Poláky ke svržení nenáviděného moskevského jha a ukazovalo na polský svobodný rozvoj v Rakousko-Uhersku (dříve Rakousku) a na pruském území (zmínění Pruska, respektive Německa, bylo nešťastné, neboť Poláci germanizaci zažili). Navíc prohlášení neobsahovalo žádný návrh na budoucí postavení Poláků. Tím si jejich sympatie nemohlo získat. Rakousko-uherská zahraniční politika pracovala v polské otázce se dvěma scénáři.

1, austro-polský, který počítal se spojením ruské části (tzv. kongresovka-polské království vytvořené z rozhodnutí Vídeňského kongresu 1815 jako personální unie spojená s Ruskem) s rakouskou Haličí (nebo jen s její západní části osídlenou Poláky) v jeden celek s rozsáhlou autonomií.

2, německo-polský, který spočíval ve vytvoření samostatného polského státu, pravděpodobně z  ruského Polska a možná rozšířeného o některé litevské nebo běloruské oblast. Tento stát by byl závislý na Německu, a toho se Rakousko bálo. Případná ztráta Haliče by totiž mohla vyvolat dominový efekt dalších zemí v mnohonárodnostním mocnářství.

Naneštěstí pro Vídeň se první možnost nelíbila ani Berlínu ani Budapešti. Rakousko-uherský ministr zahraničí pak zkusil nabídnout Německu „společné“ řešení, a to vytvoření tzv. Cordon sanitaire. Jednalo by se o zřízení polského a ukrajinského samostatného státu, který by sloužil jako nárazník mezi Ústředními mocnostmi a carským Ruskem, přičemž Rakousko-Uhersko i Německo by si podrželo polské državy. Ovšem neuspěl, Berlín měl několik svých variant:

1, rozdělit Polsko mezi Rakousko-Uhersko a Německo. Tento návrh prosazovali zejména přívrženci tzv. Mitteleuropy.

2, okrájet území tzv. kongresovky a vrátit některé její části Rusku. Zastáncem byl především továrník Krupp, který navrhoval odsunout slovanské obyvatelstvo ze západního a severního pohraničí a nahradit jej německými kolonisty.

3, vytvořit tzv. Schutzstaat tj. nárazníkový polský stát pod kontrolou Německa, aby nedošlo k ohrožení etnické jednoty Německa.

Nutno říci, že v průběhu války mocnosti své koncepce upravovaly v závislosti na úspěších či porážkách, ale také na aktuálních vzájemných vztazích.

Po vypuknutí světového konfliktu se Poláci zapojili do bojů. J. Pilsudský začal shromažďovat dobrovolníky ihned po vyhlášení války Rakouska-Uherska Rusku (6.8.1914). Protože Německo ani Rakousko-Uhersko neproklamovalo obnovu Polska, zaměřil se J. Pilsudski výhradně na ruský zábor. Prováděl záškodnické akce, přičemž západním mocnostem vysvětloval, že mu jde výhradně o boj s Ruskem a ne se státy Dohody. Armee-Oberkommando jako vrchní velitelství rakousko-uherské armády vidělo prospěšnost jeho diverzantské práce, ovšem chtělo, aby jednotky buď včlenil do rakouské armády nebo rozpustil. Vrchní velitelství mělo totiž obavy, aby se časem Poláci neobrátili proti Vídni a Berlínu, a tak Pilsudski dostal jednodenní ultimátum. Za začlenění do c. a k. armády bylo haličským Polákům slíbeno vytvoření nového Polska pod habsburským žezlem a to z tzv. kongresovky a rakouské Haliče. Vznikla jednotná organizace hájící zájmy rakouských Poláků, a to zejména sloučením dvou stran - Národních demokratů v čele se Stanislawem Grabským (prorusky orientováni), a pilsudského skupiny (prorakousky orientovaní). Uskupení neslo název Hlavní národní výbor (Nacyelny Komitet Narodowy), předsedou byl jmenován profesor Wladyslaw Leopold Jaworski a tento výbor měl i vojenské oddělení řízené Wladyslawem Sikorskim, které se souhlasem Vídně zahájilo 20.8.1914 verbování polských dobrovolníků. Jaworskiho program byl následující: k Polsku měla být připojena Halič, sídlem vlády a sejmu měla být Varšava a celá země měla být součástí Rakouska-Uherska, ovšem s vazbami na Německo. Na druhé straně pólu stál R. Dmowski, který jednal o obnově Polska se státy Dohody. V ruské armádě působil pluk o síle asi 1000 bojovníků. Je ohromující, že ztráty na životech a majetku dosáhly na východní frontě podobné výše jako v 2. světové válce. Téměř 2 milióny Poláků působilo v armádě rakouské, německé nebo ruské a největší bitvy se odehrávaly uprostřed polských provincií- v Lodži, u Gorlice u Přemyšle a při Brusilově ofenzivě v karpatském směru. V bojích zahynulo na 450 tisíc vojáků a více než půl miliónu bylo zraněno. K tomu ještě ztráty na životech civilistů, které byly pravděpodobně ještě vyšší. Halič byla v prvních měsících války prohlášena za mrtvé území. V roce 1918 pak ještě přibyla tzv. španělská chřipka, která snížila polskou populaci o 4,6 miliónu. (3)

Úspěšnou ruskou ofenzívu zastavil generál Hindenburg a na podzim 1914 vytlačil ruskou armádu k Lodži, kde ji porazil. Zima uchovala linii na této úrovni. Němci na dobytém území zřídili civilní správu podléhající velitelství východních armád, zatímco Rakušané vše svěřili správě vojenské. V létě 1915 došly Ústřední mocnosti až za hranice ruského Polska. O rok později je již znát vyčerpanost, která nutí Vídeň a Berlín k ústupkům. Dne 5.11.1916 rakousko-uherský a německý císař vydali společné prohlášení , že Polské království bude obnoveno v rámci dobytého území. Za to měli Poláci vstupovat do oddílů „ Polnische Wehrmacht.“ Dočasně byla zřízena kolektivní regentská rada. Jednalo se o polskou loutkovou vládu, která sice byla podřízena německým vojenským okupačním úřadům, ale ustavila polské úřady, polštinu jako úřední řeč a začala se starat o polské vzdělávací, finanční, vojenské a sociální instituce. Co se týče samotné vojenské správy Rakousko-Uherska či Německa, probíhala na dobytých částech již od roku 1914 a nezřídka se vyznačovala surovostí - zavádění vysokých cel, kácení lesů, rabování podniků, železnice, odvody mladých mužů na nucené práce v Německu a někdy až nesmyslná germanizace- např. v zemi, kde značná část obyvatel neumí číst a psát musely být všechna nařízení tištěna polsky a německy. Drancování zdrojů někdy dostalo do sporu samy velmoci. Příkladem může být Dobrowská pánev s uhelnými doly, kterou po Rusích obsadili Němci. Po přeskupení spojeneckých armád ale část získalo Rakousko-Uhersko a začalo ihned těžit a navážet uhlí do monarchie k velké nelibosti Německa. Smutným dokladem německé brutality bylo zničení Kalisze dne 14.8.1914, které má ještě dnes mnoho nejasností. Při obsazování města byli němečtí vojáci ostřelování civilisty. Jako odpověď bylo nasazeno dělostřelectvo a město bylo vypáleno.

Změnu ve vývoji událostí přinesl rok 1917. Ruská demokratická revoluce a prohlášení amerického prezidenta Wilsona o místě jednotného samostatného Polska v poválečné Evropě zamíchaly kartami. Francie a Anglie již nemusely brát ohled na ruského spojence (ruská prozatímní vláda slíbila vrácení polské části) a mohla vyjít vstříc polským požadavkům. Ve Francii vznikla samostatná polská armáda generála Hallera složená především z rakouských a německých válečných vězňů. Poláci mohli rovněž vstupovat do americké či kanadské armády v Severní Americe. Polský národní výbor v čele s R. Dmowským se stal na západě uznávaným reprezentantem Poláků. To přineslo odklon domácího hnutí od Ústředních mocností, který se projevil ochromením loajality v polských legiích. Odpovědí bylo jejich rozpuštění a později zatčení velitele J. Pilsudského, který odmítl slíbit věrnost německému císaři. Ústřední mocnosti se ještě snažily získat si Poláky zpět a umožnily vytvořit první polskou vládu v čele s Janem Kucharzewským, která měla omezené pole působnosti. Konec spolupráce a také pád této vlády přinesla dohoda s Ruskem, kdy Ústřední mocnosti uznaly svrchovanost Ukrajiny i nad etnicky polským územím v okolí Chelmu.

Začátek roku 1918 potvrdil nabraný kurs. 13. bod v řeči prezidenta Wilsona mluvil o požadavku sjednoceného, nezávislého a autonomního Polska se svobodným, neomezeným přístupem k moři, což bylo přijato státy Dohody jako válečný cíl. Na domácí scéně, ale i v evropských státech se množily polské politické organizace (některé vznikly již 1914). Problémem bylo, že se rozvíjely nezávisle na sobě, což zmenšovalo jejich efektivnost a každá organizace měla svou vlastní představu o vzniku nezávislého Polska. pro představu: V Krakově působil Nejvyšší Národní výbor (NKN) či Polská národní organizace (PON) s J. Pilsudským. Ve Varšavě pak Polský národní výbor (KNP) s R. Dmowským, který postupně vybudoval pobočky v Petrohradě (1915), Lausanne (1916) a v Paříži (1917). V Londýně Polský informační výbor (PKI), ve Švýcarsku Polský výbor pomoci (CAP) s I. Paderewskim.

V říjnu 1918 císař Karel proklamoval ochotu jednat s Poláky o jejich nezávislosti, ovšem bylo již pozdě. V listopadu propukla revoluce v Německu, to požádalo o mír a Poláci tak ve dnech 10. a 11. listopadu přebrali moc. V jejich čele stanul J. Pilsudski. N. Davies poukazuje na důležitou roli Německa při polské obnově. Jak již bylo zmíněno, Němci ovládali Varšavu od srpna 1915 do listopadu 1918 a v Polském království zřídili loutkovou vládu. Tato vláda pak po odchodu Němců 11.11.1918 svěřila moc J. Pilsudskému. Přičemž návrat J. Pilsudského byl rovněž dílem Němců, kteří jej propustili z Magdeburku. Ten si byl vědom, že ho vyslala německá zpravodajská služba, aby uplatnil svůj vliv a že jeho zájmy se kryli se zájmy Německa. To byla menší rána pro západní mocnosti, které čekaly, že převezmou patronát nad novou republikou.(4) Dne 14.11.1918 byl J. Pilsudski prohlášen hlavou státu. Polsko nemělo hranice, vládu, ústavu a ani mezinárodní uznání. Poláci vzniklý stát chápali jako obnovu staré republiky z 18. století (mluvíme o období tzv. Druhé republiky). První vláda v čele s J. Moraczewským vznikla 18.11.1918. Byly dány garance demokratických a občanských práv a rovnosti a zahájena příprava agrární reformy a demokratických voleb. Vláda padla v lednu 1919 a byla vystřídána odborníky v čele s klavíristou a politikem I. Paderewskim. Sejm pak v únoru 1919 přijal tzv. Malou ústavu, která regulovala základní otázky fungování státu. V této době již probíhá Pařížská mírová konference, kde je jako zástupce vyslán R. Dmowski a Polsko získalo mezinárodní uznání.

Kvůli sporu o hranice nového státu vedlo Polsko v letech 1919-1920 pět lokálních konfliktů (s Německem o Poznaňsko a Slezsko, s Československem o Těšínsko, dále s Litvou a se Západoukrajinskou republikou). Válka se Sověty překročila místní charakter a v roce 1920 byla v ohrožení Varšava. Komunisté již oznamovali její pád, když Pilsudského boční úder z jihu rozbil sovětský postup a rozdělil tři sovětské armády. Tuchačevskij (velitel armád sever) a Stalin (velitel armád jih) se vzájemně obviňovali, kdo za to může. Lenin připustil svou chybu, neboť čekal, že Rudá armáda bude v Polsku vítána a požádal o mír. Ten byl podepsán až 18.3.1921 v Rize a došlo k vzájemnému uznání hranic- na tzv. Curzonově linii (podle britského ministra zahraničí). Ve stejný den byla vyhlášena i polská ústava podle modelu francouzské třetí republiky, avšak z obavy z osobnosti J. Pilsudského s omezenými pravomocemi prezidenta. V roce 1920 Poláci obsadili střední Litvu s Vilnem. Spor s Československem vyřešila pařížská mírová konference a stejně tak i složitou hranici s Německem, ačkoli Velkopolsko Polákům připadlo po německo-polské smlouvě z Trevíru v únoru 1919. Velmoci Polákům přiřkly Pomoří, čímž Poláci dostali přístup k Baltu, ale oddělily východní Prusko od Německa. Gdaňsk, který si Poláci také nárokovali, prohlásily svobodným městem a ve Varmii, Mazurech a Horním Slezku měl proběhnout plebiscit. Výsledkem bylo, že Polákům připadlo jen 8 obcí a zbytek dostalo Německo, Horní Slezsko bylo rozděleno, ovšem Poláci měli území téměř se všemi železnorudnými doly a ¾ uhelných dolů.

Pozice Polska v zahraniční politice byla nezáviděníhodná. Samotná obnova polského státu byla trnem v oku Německu i Rusku. S Litvou se po zabrání Vilna Poláci nacházeli ve válečném stavu (skončil až v 30. letech). Ukrajinu a Gruzii zabrali Rusové. Polské sympatie k Maďarsku zhoršovali vztahy s Rumunskem a vstup do tzv. Malé dohody. Nedobré jsou vztahy s Československem. Nedostatečná podpora během sovětsko-polské války ochladila vztahy se západními mocnostmi a USA se přestaly vměšovat do evropské politiky.

Vnitřní situace nebyla o nic lepší. V letech 1919 a 1920 obíhalo v Polsku 6 různých měn, 5 regionů mělo své zvláštní úřady, v armádním velitelství se hovořilo 4 jazyky, existovali 3 sbírky zákonů a 2 nekompatibilní rozchody kolejnic. Každá část polského obyvatelstva si osvojila návyky ze svého záboru. Problémy tvořila i národní skladba obyvatelstva: 60% Poláci, 15% Ukrajinci, 9% Židé, 5% Bělorusové a 2% Němci. Pouze 1/3 Poláků žila ve městech, v průmyslu bylo zaměstnáno 17% obyvatelstva. Prosperující městskou vrstvu tvořili Němci a židé, kteří rovněž tvořili masu řemeslníků živících se jak řemeslem tak obchodem. Nejzaostalejší skupinou byli Ukrajinci a Bělorusové.

Na závěr bych parafrázoval velmi svéráznou myšlenku N. Daviese. Ačkoli polští vojáci bojovali za obnovu Polska, samostatnost nedobili, neboť většina z nich působila jen na východní frontě. Obnova polského státu byla dílem šťastných okolností, na které Poláci přímý vliv neměli.(5)

(fotozdroj: picasaweb.google.com)

Poznámky k práci:

1 V této eseji jsem čerpal ze studií: DAVIES, N.: Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. s. l. 2003, s. 119-130; FASORA, L.: Dějiny Polska v meziválečném období. Brno 1999, s. 3-11; MACŮREK, J.: Dějiny polského národa. Praha 1948, s. 286-302; MELICHAR, V.: Dějiny Polska. Praha 1975, s. 317-351;ŘEZNÍK, M.: Polsko. Praha 2002, s. 168-177; ŽUPANIČ, J.: Rakousko-Uhersko a polská otázka za první světové války. Praha 2006.

2  Davies, Norman: c.d. s. 119.

3 Davies, N.: c. d. s. 122. Číslo 4,6 miliónů vypočítává z předpokladu 30, 9 milionů polských obyvatel.

4 Davies N: c.d. s. 123.

5 Davies N: c.d. s. 123-124.

Práce neprošla před publikací jazykovou korekturou.