Před druhou světovou válkou byla Varšava po New Yorku druhým největším židovským centrem na světě. Židé zde tvořili téměř 30% obyvatelstva. (1) Po kapitulaci Polska byli Židé vystaveni diskriminaci, byli přepadávání a odvlékáni na nucené práce. Od listopadu 1939 vešly v platnost protižidovská nařízení, která přikazovala označení Židů i jejich obchodů, omezila dispozici s jejich majetkem a nejrůznějšími způsoby je diskriminovala. V listopadu 1940 izolovali nacisté velkou část Varšavy, kam soustředili všechny Židy
z polského hlavního města. Kolem 138 000 Židů a 113 000 Poláků bylo nuceno změnit své bydliště. Židovské ghetto se nacházelo v centru bývalé židovské čtvrti. Podle odhadů na ploše o velikosti 403 ha žilo 400 – 600 000 Židů. Čtvrť byla od okolí oddělena zdmi o výšce 3 metry a ostnatým drátem. Veškerý pohyb kontrolovaly policejní hlídky. Oddělení ghetta narušilo Židům jejich ekonomické vtahy a znemožnilo jim přístup k majetku, který jim ještě zbyl. Zřízení ghetta bylo důležitým krokem na cestě ke konečnému řešení židovské otázky. Nacistický režim však tyto plány na genocidu nenaplnil okamžitě.
