Stefan Wyszyňski se narodil 3. 8. 1901 ve vesnici Zuzela nad Bugiem na východě Polska. Pocházel ze starobylého selského rodu, u něhož v 19. stol. došlo k rozkolu. Zatímco jedna větev, z níž vzešel pozdější kardinál primas, se hlásila k polské národnosti a aktivně podporovala všechny vlastenecké iniciativy, druhá větev se přidala k Rusům.
Mladému Stefanovi záhy zemřela matka. Otec se potom přestěhoval na západ Polska do diecéze Wloclawek. Tam Stefan r. 1920 vstoupil do semináře a r. 1924 byl vysvěcen na kněze. Poté pokračoval ve studiu na Katolické univerzitě v Lublinu, které ukončil r. 1929 doktorátem. Krátce působil v obci Przedcza, r. 1932 ho ale biskupství ve Wloclawku povolalo na kurii jako šéfredaktora měsíčníku „Ateneum Kaplaňskie“.
Wyszyňski se ukázal jako schopný publicista a organizátor. Řídil diecézní mariánské družiny, založil křesťanskou dělnickou univerzitu a křesťanské odbory. Projevoval silné sociální cítění a velmi propagoval sociální encykliky papežů, především „Rerum novarum“ Lva XIII. a „Quadragesimo anno“
Pia XI.
Po vypuknutí II. světové války a obsazení země Němci a Rusy mu dočasný správce wloclawské diecéze biskup Michal Kožal, později zavražděný nacisty v koncentračním táboře Dachau, doporučil odchod do ilegality, protože gestapo zatýkalo všechny polské kněze, kteří se před válkou veřejně angažovali. Pod pseudonymem „Radwan II.“ se tak Wyszyňski stal kaplanem ilegální Zemské armády, bojující proti německým a sovětským okupantům. Účastnil se též r. 1944 Varšavského povstání, a sice jako duchovní správce povstaleckého lazaretu.
R. 1946 jej papež Pius XII. nominoval biskupem v Lublinu, biskupské svěcení přijal z rukou polského primasa kardinála Augusta Hlonda. O dva roky později po Hlondově smrti se stal Stefan Wyszyňski jeho nástupcem v úřadě arcibiskupa Hnězdna a Varšavy, jemuž příslušel zároveň i titul „primas Polska“.
Po válce se vlády v zemi zmocňují komunisté, kterým se daří umlčet legální opozici. Do popředí se tak dostává církev, kterou většina Poláků odedávna uznává a považuje za základ národní totožnosti a štít proti cizí nadvládě. Toto si samozřejmě nové vedení státu dobře uvědomuje, přikračuje tedy k likvidaci celé řady řádových škol a dětských domovů, postupnému rušení klášterů, zastavení publikační činnosti jakýchkoliv katolických institucí či jedinců, represím episkopátu apod.
V srpnu 1948 Wyszyňski vydává pastýřský list, v němž vyjadřuje své naděje v budoucnost a odvolává se na víru národního ducha, jenž „musí zůstat silný, plný života, schopný uskutečnit to, co má zítra rozhodovat o jeho velikosti.“ Již tímto svým krokem, nehledě na předválečnou publikační a kaplanskou činnost, na sebe primas upozornil jako na obtížného soupeře nového režimu. Nenechal nikoho na pochybách, že slyne vynikajícími vlastnostmi duchovního a politika, který dokáže spojit vytrvalost věrného syna církve a
strážce neviditelných hodnot a vlivů s pružností zkušeného státníka.
Politické byro mezitím přijalo detailně připravený plán na převzetí kontroly nad katolickými mládežnickými organizacemi a Charitou, odebrání nemocnic řádovým sborům, likvidaci církevních fondů, omezení náboženských slavností mimo oblast kolem kostelů, likvidaci veškerého katolického tisku. Církev ve snaze ušetřit dalších zásahů přerušila nebo zmrazila většinu mládežnických a náboženských organizací.
V ovzduší neustálého nátlaku a propagandistické kampaně byla 14. 4. 1950 podepsána „Dohoda mezi představiteli vlády Polské republiky a Polského episkopátu“, tzv. „Porozumienie“. Wyszyňski se rozhodl k dalekosáhlým ústupkům: církev uznala potřebu výuky i úctě k právu a státní moci, odsuzování konspirace, neodmítání kolektivizace venkova, podpory „boje za mír“ i to, že se má řídit „polským státním zájmem“. Také uznala východní hranici Polska tak, jak jej stanovil v roce 1939 podepsaný pakt Ribbentrop-Molotov. Vláda na oplátku dovolila výuku náboženství ve školách, duchovní přítomnost církve v armádě, vězeních a nemocnicích, provozování seminářů a existenci Lublinské katolické univerzity, právo církve na vlastní tisk a na školy, které provozovaly řády.
Problém však tkvěl v tom, že stát měl prostředky, jimiž „mohl“ chování kněží a příslušníků řádů vynutit, kdežto církev mohla počítat pouze s dobrou vůlí, a ta samozřejmě neexistovala. V postupu vůči episkopátu se tedy nakonec vůbec nic nezměnilo. Ba naopak. Komunisté se, když už museli církev kvůli jejím silným pozicím ve společnosti nějakým způsobem tolerovat, rozhodli rozdělit její už i tak nesourodé řady. Podpořili tedy vznik Výboru katolických intelektuálů a aktivistů (tzv. PAX) při Národní frontě, v jehož čele stanul
Boleslaw Piasecký, který chtěl s komunisty spolupracovat.
Wyszyňski se v několika rozhovorech s Bierutem snažil nalézt alespoň dočasný modus vivendi církve a státu. Bierut ale všechny jeho návrhy striktně odmítl. Dokonce mu zakázal cestu do Říma, protože ho hodlal odříznout od kontaktů s Vatikánem. Navíc se strana snažila podřídit církev státu, a proto chtěla jednat s Vatikánem sama anebo prostřednictvím jí loajálních církevních hodnostářů.
V dubnu 1953 konference episkopátu přijala text dopisu Bierutovi. V červnu jej primas přečetl dvousettisícovému zástupu shromážděnému na varšavském procesí Božího těla: „Boží věci na Césarovy oltáře klást nesmíme. Non possumus!“ Což znamená, že se církev státu, Césarovi, nepodřídí. V Moskvě byl následně vymyšlen způsob, jak donutit Wyszyňského a episkopát jako takový k povolnosti. V září téhož roku započal proces s biskupem Kaczmarkem, který skončil jeho odsouzením k 12 letům vězení. Primas byl
ultimativně vyzván, aby tohoto kieleckého hierarchu rovněž odsoudil, což razantně odmítl. Jako reakce na tuto „neposlušnost“ byla okamžitá izolace a posléze uvěznění (Wyszyňski své „zážitky“ z internace zpracoval do vzpomínek, které nazval Zapiski wiezienne.) Členové episkopátu zastrašeni nakonec kapitulují a Kaczmarka odsoudili. Církev tímto přestává být autonomním subjektem politického života.
Papež Pius XII. zareagoval na internaci Wyszyňského ostrým odsouzením polského komunistického režimu a jmenoval polského primase kardinálem.
V roce 1956 uplynulo 300 let od Lvovských slibů polského krále Jana Kazimíra u příležitosti obsazení země Švédy. Kardinál Wyszyňski sepsal ve vězení aktualizovanou obnovu těchto slibů – Jasnohorské sliby národa polského, která obsahovala přísahu věrnosti katolické víře navzdory pronásledování. Podařilo se mu propašovat ji z internace ven, věřící mládež ji potom rozvezla po biskupstvích a farách. Při slavnostní pouti k Čenstochovské Madoně na Jasné hoře za účasti statisíců věřících byly tyto obnovené sliby s pozdravem primasa přečteny a lid odpovídal „Přísaháme a slibujeme!“. Státní bezpečnost zuřila. Nic už ale nezmohla, protože na podzim téhož roku došlo k bouřím dělníků v Poznani a v důsledku toho (a samozřejmě také v důsledku změny politické situace v SSSR) k uvolnění poměrů. Kardinál Wyszyňski se mohl vrátit do svého úřadu.
Nové, velmi slibně vystupující komunistické vedení v čele s W. Gomulkou učinilo církvi nejprve řadu ústupků – povolilo výuku náboženství ve školách, vydávání katolického tisku, zastavilo rušení klášterů apod. Nicméně v podstatě okamžitě, jakmile opadlo vzrušení z Gomulkova nástupu, všechny tyto slibné vyhlídky vzaly za své a přístup strany k episkopátu a jeho činnosti se vrátil k dřívějšímu nepřátelskému stavu. „Klérus musí pochopit, že v Polsku neexistují dva státy, že je zde jen jeden stát a jedna moc, lidová moc.“
Wyszyňski přesto rozhodně vsadil na dlouhodobé a hromadné mobilizování věřících. Téhož roku, 1956, bylo vyhlášeno Desetiletí milénia pokřesťanštění Polska, které mělo trvat, jak název napovídá, deset let a bylo rozložena na stovky náboženských slavností různého, především lokálního rozsahu. Předpokládaly se také početné hromadné pouti. Strana se rozhodla postavit proti Desetiletí vlastní oslavy, a tak vyhlásila rok 1966 rokem Tisíciletí polského státu a navrhla heslo „Tisíc škol k tisíciletí“.
V intencích tohoto „postátňovacího či sekularizačního kurzu“ byla ve školním roce 1958-1959 zahájena masová akce odstraňování křížů ze škol (dekrucifikace), zanedlouho poté i z továren, také bylo zablokováno budování sakrálních staveb. Na mnoha místech kvůli tomu docházelo několik let k otevřeným konfliktům mezi skupinami věřících a příslušníky Veřejné bezpečnosti. K zásadnímu a dlouhodobě působícímu úderu došlo v létě 1961: likvidovala se výuka náboženství probíhající v 21, 5 tisících z 28 tisíc existujících škol.
Snaha rozbít církev zevnitř intenzivně pokračovala i nadále – vedle Sdružení PAX a Křesťanského společenského sdružení (KSS) a vedle bezprostředního nátlaku státní správy bylo navíc znovu oživeno někdejší hnutí „vlasteneckých kněží“, tentokrát jako „kněžský kruh“ při Charitě.
Episkopát zareagoval zasíláním protestních dopisů, šířením vlastních názorů v řadách duchovních a vyjadřováním odporu v pastýřských listech adresovaných věřícím. Primas Wyszyňski se od roku 1961 demonstrativně neúčastnil voleb. V roce 1963 proběhlo poslední – a celkem teprve třetí – setkání primase s prvním tajemníkem. Nejvyšší hierarcha také postupně navazoval kontakt s okruhem levicových antitotalitárních myslitelů. Ve vystoupeních episkopátu nicméně rozhodně převažovala obava o obranu církve, víry a věřících, zatímco celospolečenské důrazy byly řídké.
Velký boj s církví začal ještě předtím, než oslavy milénia dospěly ke kulminačnímu bodu. Dne 18. 11. 1965 se polští biskupové, obrátili dopisem na své kolegy z německé církve. Po krátkém výkladu týkajícím se dějin polského státu a kultury popsali autoři dopisu muka let války a okupace a vysvětlili smysl a nezbytnost převzetí získaných území Polskem, aby adresáty vyzvali k dialogu: „vztahujeme k Vám […] ruce, odpouštíme a prosíme o odpuštění“. Duchovní i politický smysl těchto slavných slov byl dost zřejmý – víc než dvacet let po válce nadcházel čas na vytvoření dobrých sousedských vztahů. Byl to pokus ne-li o
průlom, tedy přinejmenším o vytvoření široké skuliny v „železné oponě“.
Gomulka se tímto dopisem cítil osobně dotčen – církev veřejně a okázale vkročila na pole, které bylo nejen striktně vyhrazeno straně, ale především jemu samotnému. Wyszyňskému bylo „za trest“ odepřeno vydání pasu, kvůli čemuž se nemohl osobně zúčastnit II. vatikánského koncilu, třebaže ostatním církevním hodnostářům v cestě do Říma zabráněno nebylo. (Mezi ty, kteří do Říma odcestovali, patřil i kardinál Karol Wojtyla, kterého mocenské orgány „vytipovali“, ovšem mylně, jako hlavního konkurenta primase Wyszyňského.) V celém tisku navíc začala mohutná propagandistická kampaň, do níž se zapojily i PAX a KSS.
Úřady se začaly technicky připravovat na blížící se oslavy tisíciletí, a jejich počínání mělo nápadně konfrontační ráz. Byl zřízena zvláštní „stranicko-vládní komise“, do níž patřili zástupci ministerstva komunikací, kultury a umění, osvěty a výchovy, předseda výboru pro rozhlas a televizi a předseda hlavního výboru pro tělesnou kulturu a turistiku. Strana totiž usilovala nejen o ztížení organizace církevních oslav, ale také o přípravu vlastní „konkurenční nabídky“ – sportovních závodů, představení, televizních přenosů apod. Intenzivně se připravovala „přehlídka Tisíciletí“.
Konfrontace trvala několik měsíců a začala v polovině dubna 1966 v Hnězdně a Poznani, kde se souběžně konaly církevní slavnosti celebrované primasem a „vlastenecké“ manifestace za přítomnosti samotného Gomulky. Oslavy kulminovaly slavnostmi ve Varšavě, které skončily střetem zástupů rozcházejících se po mši s policejními jednotkami. Ke střetům docházelo i v Krakově, Gdaňsku a k těm nejvážnějším s téměř 290 zadrženými v Lublinu.
Bereme-li v úvahu hromadnou a spontánní účast na náboženských obřadech, emoce a rozhodnost mnoha účastníků těchto oslav, které strana komplikovala a stěžovala, a také zahraniční ohlasy, zdá se, že z konfrontace vyšel vítězně primas. V každém případě však střet zkonsolidoval kolem institucionální církve nejen zástupy věřících, ale i doposud se hlavnímu církevnímu proudu stranící kruhy katolické inteligence. Nepřímý důkaz toho, že se moc pokládala za stranu, která v „boji o milénium“ víc ztratila než získala, podalo
nápadné uklidnění proticírkevní propagandy, k níž patřila i propaganda zaměřená osobně proti primasovi. Skončily demonstrativní šikany a dokonce padl souhlas s jistými významnými ústupky, jako byl například na podzim 1967 souhlas se stavbou kostela v Nové Huti. Toto uklidnění vyplývalo možná ze skutečnosti, že v průběhu roku 1967 narůstalo napětí uvnitř PSDS i v jejích vztazích s nespokojenou mládeží a intelektuálními kruhy.
Roku 1970 nahrazuje Gomulku Edward Gierek; tuto změnu vítala církev s opatrným optimismem. 3. 3. 1971 došlo k setkání primase Wyszyňského s premiérem Jaroszewiczem, na kterém hlava církve předložila své návrhy. Nejdůležitější z nich se týkaly uznání veřejnoprávního charakteru církve, zajištění svobody její činnosti, odstranění překážek v rozvoji laických organizací, přístupu k hromadným sdělovacím prostředkům a skončení blokování sakrálních staveb. V deklaraci vyhlášené o několik měsíců později episkopát ujišťoval, že „nechce vytvářet politickou opozici a nemobilizuje společenské síly do boje s ústavně stanoveným systémem“, a také že „nezpochybňuje ani nezlehčuje vládou uzavřená společenství“.
PSDS sice nemínilo vyostřovat vztahy s církví, ale nehodlalo ustoupit, pokud šlo o přiznání veřejnoprávního statutu, přístupu do rozhlasu a televize ani pokud šlo o výuku náboženství ve školách. Častěji se udílelo povolení ke stavbě nových kostelů, přestala většina veřejných šikan, ale to bylo také vše. Nadále se hojné podpoře těšilo Sdružení PAX (1971 Boleslaw Piasecki zvolen členem Státní rady) a Křesťanské společenské sdružení. Kontrola episkopátu neustále přetrvávala.
Wyszyňski v reakci na toto počínání komunistů v kázání ve varšavské katedrále z 27. 1. 1974, které věnoval světské moci, zdůraznil nezadatelnost práva na svobodu sdružování, tisku, veřejného mínění, vydavatelství, diskuse, myšlení a vědeckého bádání apod. V roce 1976 se církev postavila na obranu bitých, vyhazovaných z práce a odsuzovaných, žádala amnestie pro uvězněné, zdůrazňovalo se spojení mezi řešením
hospodářských problémů a rozšířením a zajištěním občanských svobod. Nejednalo se o organizovanou opozici. Episkopát ani primas ovšem ani nebrzdili ty duchovní, kteří opozici podporovali nebo se sami angažovali v její činnosti. Kostely tak v poválečném Polsku nikdy nepřestaly být místem, kde mohla širší veřejnost vyjadřovat svou nechuť nebo nepřátelství ke komunistické moci.
Celková situace a „vztah“ mezi církví a státem by se v této době dal označit za patový, protože žádná ze stran nechtěla činit radikálnější kroky: primas nechtěl vyzvat k neposlušnosti a Gierek zase nechtěl přikázat uvězňování.
Církev byla stále víc vnímána jako jediný skutečně silný a důsledný ideologický i politický protivník monokratické strany, a tento názor daleko přesahoval okruh věřících. 16.10. 1978 navíc konkláve zvolilo papežem metropolitu krakovského, kardinála Karola Wojtylu, který přijal jméno Jan Pavel II. Volba Poláka za hlavu církve byla neobyčejně překvapující: tím spíš, že již 455 let byli papeži pouze italští duchovní. Prestiž polské církve v jediném okamžiku nesmírně vzrostla a kardinál Wyszyňski se stal „Primasem Tisíciletí“.
Nebylo vůbec pochyb, že nástup Poláka do čela katolické církve byl pro stranu tvrdý oříšek a že sliboval další a stále větší potíže. Za vydání souhlasu s návštěvou papeže v rodné zemi se moc snažila usmlouvat neutralizaci církve ve vztahu ke stále aktivnější opozici. Nic takového se ovšem nestalo, naopak. Ku příležitosti příjezdu Jana Pavla II. se konaly obrovské oslavy, polský národ se mobilizuje a stmeluje – vzniká spojenectví inteligence, dělníků a církve.
Roku 1980 stačila nevelká stávka v gdaňských loděnicích k tomu, aby se „revoluční“ hnutí rychle rozšířilo po celé zemi. Vláda byla nucena podepsat dohodu se stávkujícími, v jejichž čele stanul mladý elektrikář Lech Walesa. Tímto vznikl samosprávný odborový svaz nazvaný Solidarita, který se záhy stal mohutnou organizací s deseti miliony členy. Wyszyňski i církev, přestože nepovzbuzovali k radikalizaci činnosti ani požadavků, přece jen odbory jednoznačně podpořili a rozhodně se vyjadřují pro uznání nezávislé rolnické organizace. Episkopát navíc začal hrát prostředníka mezi mocenskými orgány a Solidaritou.
V této době se ovšem život polského primase Stefana Wyszyňského již chýlil ke konci. Tento významný muž, jež se tolik zasloužil o polský národ a katolickou církev zemřel 28. 5. 1981.
(fotozdroj: en.wikipedia.org)
Použitá literatura:
DAVIES, N.: Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Praha 2003.
PACZKOWSKI, A.: Půl století dějin Polska 1939-1989. Praha 2000.
ŘEZNÍK, M.: Polsko. Praha 2002.
WANDYCZ. P. S.: Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. Praha 1998.
Další zdroje:
http://cirkev.wordpress.com/2011/05/27/statecny-svedek-kristuv/
Práce před publikací neprošla jazykovou korekturou.
Žádné komentáře:
Okomentovat