středa 9. listopadu 2011

Poznaňské povstání - červen 1956

Pavlá Dubská - Poznaňské povstání - červen 1956, 9.11.2011


Poznaňské povstání známé také pod označením Poznaňský červen byl masový protest zpočátku poznaňských dělníků, ve finále však obecně obyvatel města, proti vládnoucímu komunistickému režimu, který vypukl 28. června 1956.


Příčinou nepokojů byla neutěšená ekonomická situace, do které se Polsko dostalo díky kopírování sovětského modelu plánovaného hospodářství. V obchodech byl nedostatek zboží, zaměstnanci dostávali nízké mzdy, ve většině podniků panovala špatná organizace a bídné pracovní podmínky, nelehká byla i bytová situace.



Bezprostředním podnětem pak byla napjatá situace v poznaňské továrně Josefa Stalina, ve které si místní dělníci stěžovali především na zvyšující se pracovní normy, v jejichž důsledku přicházeli o mzdové bonusy. Řízení podniku bylo vůči jakýmkoli stížnostem a požadavkům dělníků hluché, proto se zaměstnanci snažili kontaktovat příslušné ministry a orgány strany. Sepisovali petice, dopisy, vysílali delegace. Poslední takováto delegace se vrátila z Varšavy v noci 26. června 1956. Delegáti byli v poměrně dobré náladě, neboť byli přesvědčení o tom, že řada jejich požadavků se setkala s kladným přijetím. Avšak ráno 27. června přišla studená sprcha. Do továrny dorazil ministr průmyslu, který odvolal několik slibů, které dělníci získali ve Varšavě.


Reakce dělníků na sebe nenechala dlouho čekat. Úderem 6. hodiny ranní 28. června byla vyhlášena ve  stalinových závodech stávka. O půl 7 již dělníci vyrazili do ulic a směřovali do centra města. Cestou se k nim přidávali dělníci z dalších podniků a kolemjdoucí. Mezi 9 a 11. hodinou dopolední se již před sídlem městského úřadu shromáždil téměř 100 000 dav. Mezi původně ekonomicky zaměřenými transparenty, které hlásaly slogany jako „Chceme chléb“, se začala objevovat i politická hesla jako kupř. „Pryč s komunisty“ nebo „Svobodné volby“. Demonstranti postupně obklopili také další budovy lokálních mocenských orgánů v centru, především budovu strany, ale také např. soudu a prokuratury. Netrvalo dlouho a protestující začali pronikat do veřejných budov, kde odstraňovali zejména rudé vlajky či portréty komunistických pohlavárů. Padly také první výstřely, jejichž autory byli zaměstnanci bezpečnosti, kteří začali do davu střílet z oken svého úřadu. Mezi protestujícími se mezitím rozšířila fáma o zatčení dělnických předáků, kteří se dále snažili vyjednávat s ministrem průmyslu a dalšími politickými autoritami. Dav se tedy pohnul směrem k místnímu vězení s cílem osvobodit své údajně uvězněné mluvčí. Budovu vězení obsadili bez větších problémů a zároveň získali přístup ke zde umístěnému armádnímu skladu zbraní.


Orgány státní moci však také nelenily. Již kolem 11. hodiny byly do města vyslány první tanky a obrněné vozy, které měly ochránit další veřejné budovy ve městě. Kritickou se situace stala kolem 2. hodiny odpolední, kdy na nedaleké letiště Lawica dorazil zástupce ministra národní obrany generál Stanislaw Poplawski, jehož úkolem bylo vojensky zpacifikovat město. Kolem 4. hodiny odpoledne do města dorazily další vojenské jednotky. Celkem byly do akce nasazeny oddíly ze 4 divizí, přes 400 tanků a obrněných aut, což dohromady čítalo asi 10 000 vojáků. Začal boj s chabě ozbrojenými demonstranty, který trval až do brzkých ranních hodin 29. června. Výsledkem bylo 74 mrtvých, několik stovek raněných. Zároveň již v noci začala vlna zatýkání. Zadržení byli posíláni do posádkových budov v blízkosti letiště Lawica, kde byli podrobování krutým výslechům. Více než polovina zatčených byla následně propuštěna, zbytek putoval do věznic v Poznani a okolí. 80% zadržených tvořili dělníci. 30. června probíhala ještě v několika podnicích stávka, ale celková situace již byla pod kontrolou státní moci a vojenské oddíly tak mohly pomalu opustit město.


Následovalo vyšetřování a příprava na soudní líčení. První soudní procesy s účastníky demonstrace byly zahájeny již na přelomu září a října 1956. Jejich cílem bylo především politicky zhodnotit červnové události. Strana pracovala s tezí provokace ze strany západních imperialistů, kteří prostřednictvím americké a západoněmecké tajné služby zorganizovali a řídili domácí polskou opozici. Tohoto cíle však nebylo s úplností dosaženo, v řadě případu sice padly tresty ve výši od 2 do 6 let, zároveň ale byly odhaleny některé případy bití a vynucených výpovědí, řadě obžalovaných byl také snížen trest díky iniciativě poznaňských právníků, kteří obviněným poskytli své služby buď zcela zdarma, nebo za snížený honorář.


Díky přítomnosti zahraničních pozorovatelů se informace událostech dostaly na západ, kde místnímu veřejnému mínění poodhalily pravou tvář socialistické „demokracie“, v důsledku čehož komunistické úřady následně blokovaly veškeré informace o těchto událostech a jejich nejaktivnější účastníci byli i v dalších letech pronásledování. Poznaňský červen začala znovu připomínat až Solidarita na počátku 80. let. Zasloužila se především o vybudování pomníku přímo v centru Poznaně, který byl odhalen u příležitosti 25. výročí protestu v roce 1981.


Byť poznaňské protesty byly potlačeny, jejich dopad na společnost a stranu byl citelný. V řadách komunistů začal totiž sílit proud, který se pomalu ale jistě začal přiklánět k chruščovskému trendu, Poznaňský červen tak nepřímo přispěl k událostem z října 1956.




(fotozdroj (shora dolů): polskieradio.pl; wikipedia.pl)


Práce neprošla před publikací jazykovou korekturou.

Žádné komentáře:

Okomentovat