Před druhou světovou válkou byla Varšava po New Yorku druhým největším židovským centrem na světě. Židé zde tvořili téměř 30% obyvatelstva. (1) Po kapitulaci Polska byli Židé vystaveni diskriminaci, byli přepadávání a odvlékáni na nucené práce. Od listopadu 1939 vešly v platnost protižidovská nařízení, která přikazovala označení Židů i jejich obchodů, omezila dispozici s jejich majetkem a nejrůznějšími způsoby je diskriminovala. V listopadu 1940 izolovali nacisté velkou část Varšavy, kam soustředili všechny Židy
z polského hlavního města. Kolem 138 000 Židů a 113 000 Poláků bylo nuceno změnit své bydliště. Židovské ghetto se nacházelo v centru bývalé židovské čtvrti. Podle odhadů na ploše o velikosti 403 ha žilo 400 – 600 000 Židů. Čtvrť byla od okolí oddělena zdmi o výšce 3 metry a ostnatým drátem. Veškerý pohyb kontrolovaly policejní hlídky. Oddělení ghetta narušilo Židům jejich ekonomické vtahy a znemožnilo jim přístup k majetku, který jim ještě zbyl. Zřízení ghetta bylo důležitým krokem na cestě ke konečnému řešení židovské otázky. Nacistický režim však tyto plány na genocidu nenaplnil okamžitě.
V roce 1939 po kapitulaci Polska byla země rozdělena na dvě části, jedna patřila přímo k Říši (Horní Slezsko, Povartí, okolí Gdaňsku) a druhá se nazývala Generální gouverment. Nacistickou politiku vůči Židům v Polsku formuloval již v září 1939 Reinhard Heydrich. Židé byli vyhnáni z území přičleněného k Říši do druhé části Polska. Aby je bylo možné lépe kontrolovat, byli koncentrováni v ghettech. Jednotlivé židovské komunity pak spravovaly Židovské rady (Judenrat, Judenräte), které plně zodpovídaly za přesné a včasné plnění všech rozkazů. V této době ještě nacistická politika neměla v úmyslu Židy zlikvidovat. Jejich cílem bylo je okrást, ochudit a využít jejich práce. Hans Frank, guvernér Generálního gouvermentu
prohlásil: „dva a půl milionů Židů nemůžeme postřílet, ani je otrávit, … ale nějakým způsobem vyhubit.“ (2) Podmínky, ve kterých Židé žili, taky byli záměrně co nejtvrdší. Např. denní příděl potravin pro Žida činil 184 kal a pro Němce 2613 kal. Dalším krokem bylo zavedení brutálních nucených prací. V roce 1939 první snahy zřídit ve Varšavě ghetto zmařilo úspěšné odvolání Judenrat na velitele Varšavy generála von Neumann – Neurodeho. Jednalo se však o dočasné vítězství. V lednu 1940 dostal advokát Waldemar Schön úkol zorganizovat „program přemístění majetku“ ve Varšavě. V květnu 1940 byla židovská čtvrť prohlášena za „nakažlivou zónu“. Judenrat tak dostala za úkol vybudovat kolem zamořené oblasti zeď. V srpnu téhož roku pak došlo k rozdělení města na tři části – německou, polskou, židovskou. Přičemž žádný Žid nesměl bydlet v německé části. V říjnu pak vydaly úřady nařízení k vytvoření ghetta. Židé stále doufali, že ghetto nebude uzavřené, to by totiž znamenalo postupnou smrt. Ghetto se uzavřelo poté v listopadu 1940. Židé neměli k dispozici při přesunech do ghetta žádná auta, koně ani jinou pomoc kromě jednoduchých vozíků. Němci se často bavili převracením vozíků a zabavováním židovského majetku.
V ghettu panoval naprostý zmatek, tisíce lidí se v přeplněných bytech snažily nalézt bydlení. V roce 1941 se pak situace uvnitř ghetta stabilizovala. Němci zatím ještě neměli v plánu vyhlazení Židovské populace. V čele Judenrat stál v této době inženýr Adam Czerniaków, stoupenec Pilsudského, který nyní ještě věřil, že pečlivým plněním německých příkazů ochrání Židy v ghettu před likvidací. Judenrat měla i jiné povinnosti, rozdělovala potraviny, ubytování, práci a organizaci veřejných služeb. Jednala s Heinzem Auerswaldem, komisařem židovské čtvrti, který byl přidělený Berlínem. Také zprostředkovávala kontakt mezi zástupci režimu a Židy, protože se Židé pouze prostřednictvím Judenrat směli na úřady obracet. Judenrat se však vůbec netěšila v ghettu oblibě, snažila se zmírňovat útrapy židovského obyvatelstva, plnila však rozkazy nacistů, a za to byla často terčem útoků ze strany Židů. Ve své době zaměstnávala Judenrat okolo 6000 osob. Vybudovala rozsáhlý úřednický systém včetně nejrůznějších oddělení pro ekonomické otázky, rozpočet, pracovní záležitosti, zdravotnictví, sociální péči atd. Zodpovídala také za provoz Zásobovacího úřadu, který rozděloval přídělové lístky a sháněl potřebné věci jako např. uhlí. Od roku 1941 začala
organizovat Judenrat také poštovní služby uvnitř ghetta. Uvnitř Judenrat však operovali také agenti nastrčení německými úřady, jedním z nich byl dr. Alfred Nossig, který byl objeven a zastřelen Židovskou bojovou organizací (Żydowska Organizacja Bojowa, ŻOB).
Celkově politika Judenrat byla avšak dosti problematická. V zájmu vyššího dobra byla ochotna obětovat nepotřebné. Využívala daní k financování vlastních potřeb. To vše neblaze doléhalo na nejchudší obyvatele ghetta. Judenrat také na žádost nacistů zřídila Židovskou pořádkovou policii (židovská policie nebo policie ghetta). V jejím čele stanul Józef Szeryński, bývalí plukovník polské policie. V roce 1942 měla policie 2200 mužů. Podléhala polské policii a nedisponovala pravomocí zabývat se zločiny, možné pachatele měla předat do rukou polským úřadům. Často však židovská policie fungovala jakou soudci v trestních sporech. K úkolům židovské policie patřilo udržení pořádku, prevence zločinnosti a pašování, řízení dopravy, dohled nad hygienou a dovoz odpadu. V roce 1941 otevřela věznici.
Židovská policie si vydobyla nechvalnou pověst svou spoluprací z nacisty při raziích na Židy, stala se nenáviděným symbolem autority. Byla známá svou zkorumpovaností, mravním úpadkem a naháněním lidí do pracovních táborů.
Německá politika měla zpočátku zájem zneužívat židovskou pracovní sílu, vyvlastnit jejich majetek a těžit s židovských ekonomických schopností. Judenrat věřila, že se Židé stanou nepostradatelnými pro německou ekonomiku, a budou tak mít větší šanci na přežití. Judenrat lákala do ghetta německé podniky, Němci však vypláceli mzdy, které nestačily na přežití. Židé se do takových podniků nehrnuli, na přitažlivosti získaly až za velké deportace, zaměstnancům skýtaly určité bezpečí. K roku 1942 pracovalo v ghettu v německých firmách pouze 70 000 lidí. Další skupina asi 200 000 Židů si neměla jak obstarat živobytí, chudoba
byla všeobecně rozšířená. (3) S chudobou se pojila také podvýživa. Úřady otevřeně přiznávaly, že množství legálně dodávaných potravin nestačí, aby ghetto mohlo čelit hladomoru. V důsledku toho byla v ghettu vysoká míra úmrtnosti způsobená hladověním a nemocem spojených s podvýživou.
Dalším problémem bylo pašování. Němci zavedli přísný přídělový systém a kontrolu zemědělské produkce. Legální potravinový příděl stačil tak na tři dny. Zbytek, tj. asi 80% potravin, pokrývalo pašování. Německé úřady nebyly úplně důsledné. Stavěly se sice proti němu často brutálně, avšak tolerovaly jistou míru nezákonného obchodování, hlavně kvůli lukrativním úplatkům a konfiskacím, a také protože zmírnění hladovění udržovalo pracovní sílu v lepší kondici. Pašováním se zabývali profesionální pašeráci. Podnik to byl výnosný, avšak velmi riskantní. Pašeráci patřili k bývalému varšavskému podsvětí, a v ghettu se dostali mezi privilegované vrstvy. Bez nich by bylo ghetto odsouzeno k hladovění. Asi od poloviny roku 1941 Němci vystupňovali své aktivity proti pašerákům, neváhali popravovat všechny včetně žen a dětí.
V ghettu působily také nejrůznější organizace více či méně svázané s Judenrat. Židovská svépomocná organizace (od 1940 Židovská organizace sociální péče – ŻTOS). Tato organizace působila na celém území Generálního gouvermentu. Pomáhala uprchlíkům nebo hladovějícím dětem. Působila v legální i nelegální rovině. Pořádala ilegální vyučování v chudinských vývařovnách, zřizovala mládežnické skupiny pro děti. Její činnost financovaly organizace z USA.
V ghettu se rozvíjel také politický život, i když se ho nacistický teror snažil zmařit. V počátcích okupace v lednu 1940 nacisté zatkli a popravili sto varšavských židovských intelektuálů – lékařů, právníků atd. Po vzniku ghetta se teror zmírnil, avšak lednové události neblaze ovlivnily oživení politické činnosti. Nepříznivý vliv měl také odchod velké část židovské varšavské elity do zahraničí. Politická aktivita v ghettu se začala rozvíjet kolem ŻTOS z podnětu historika Emanuela Ringelbluma.
Zlom v životě ghetta přinesla v lednu 1942 konference ve Wannsee, kde bylo přijato rozhodnutí konečného řešení židovského problému masovým vyvražděním. Ještě v květnu 1942 Judenrat i mnozí obyvatelé ghetta doufali, že se jim podařilo přesvědčit Němce o své důležitosti pro válečnou ekonomiku a likvidace je tak nečeká. Po počátku července se začali ghettem šířit zprávy o deportaci. 20. července 1942 bylo ze strany německých úřadů vše připravené, avšak ujišťovaly Judenrat, že jsou tyto řeči zcela nepodložené. Němci chtěli Židy ukolébat zdánlivým pocitem bezpečí. 21. července bylo zajato mnoho rukojmích, členové Judenrat i s rodinami. Mnoho z nich bylo popraveno. Časně z rána 22. července začala v ghettu akce nazývána jako velká deportace. Polská policie včetně ukrajinských, litevských a lotyšských vojáků zavřela brány do ghetta. Předseda Judenrat Czerniaków spáchal sebevraždu. Od tohoto dne až do září 1942 deportovali Němci z ghetta denně 2000 – 10 000 lidí. (4) Židé se nejprve shromáždili na Umschlagplatzu, na náměstí na okraji ghetta a odtud putovali vlakem do Treblinky, kde je čekala smrt oxidem uhelnatým z výfukových plynů nákladních aut. Deportace vyvrcholili v září 1942 kompletní selekcí nazvanou „velký kotel“. (5) Akce trvala od 6. do 10. září. Židé, kteří zůstali v ghettu byli shromážděni, ti kteří byli vybráni na pracovní místa, zůstávali, ostatní čekala Treblinka. 21. září proběhla ještě selekce mezi příslušníky židovské policie. V ghettu tak zůstalo pouze 35 000 lidí na nucené práce. Ghetto se tak stalo nyní spíše pracovním táborem. Ovšem další 20 – 25 000 lidí se v ghettu skrylo a uniklo nacistům při selekci. Znali již krutou pravdu, že je na konci cesty v Treblince čeká smrt. Od ledna 1943 se začali připravovat na odpor. Příprav se účastnily také organizace Židovská bojová organizace (Żydowska Organizacja Bojowa, ŻOB) a Židovský vojenský svazek (Żydowski Związek Wojskowy, ZZW). Začaly se stavět bunkry, mezi domy se
bouraly stěny a hloubily tunely ústící do kanalizace. Na odpor se připravovali všichni, včetně bývalých důstojníků polské armády. Němci byli již v této době partyzánským způsobem občas přepadáváni. Ztráty na straně Židů však činily asi 80%. V této době také přestaly deportace, ale všichni si byli vědomi, že je to pouze otázka času, kdy se Němci rozhodnou ke konečné akci.
19. dubna 1943 v ranních hodinách na svátek Pesach zaútočili nacisté na ghetto s cílem definitivní likvidace. Heinrich Himmler, vedoucí celé akce, chtěl věnovat vyhlazení ghetta jako dárek k Hitlerovým narozeninám, které slavil 20. dubna. Asi 850 esesáků pod vedením oberführera Ferdinanda von Sammern – Frankenegg vniklo do ghetta. (6) Němci však narazili na silný odpor, se kterým nepočítali. Židovský odpor vedl Mordechaj Anielewicz. Židé je překvapili organizovaným odporem, svou fyzickou zdatností i bojovým uměním. Povstalci však měli omezené zdroje zbraní. Židé měli pistole s 10 – 15 náboji, platilo pravidlo jeden náboj – jeden Němec, toto pravidlo se jim až překvapivě dařilo plnit. Byli vyzbrojeni hlavně Molotovovými koktejly, měli velice málo pušek a celkem asi tři samopaly. Povstalců pomáhaly útočit na Němce poblíž ghetta polské odbojové organizace Zemská armáda (Armia Krajowa, AK) a komunistická Lidová obrana (Gwardia Ludova, GL). Himmler zuřil. Chtěl mít ghetto vyčištěné. Von Sammern – Frankenegg byl okamžitě odvolán. Na jeho místo nastoupil SS Gruppenführer Jürgen Stroop, známý svou bezohledností a krutostí. Soustředil veškeré možné síly – tři záložní prapory SS, ženisty, oddíl SD, německou policii a Litevce, Ukrajince a Lotyše, kteří spadali pod policii. Celkem měl asi 2000 mužů, plamenomety, tanky i děla. Věděl, že 2000 mužů na jednorázové obsazení ghetta nestačí, zvolil tak taktiku postupného obsazení dům po domě. Zjistil, že povstalci používají k přesunům kanalizaci, do které potom pouštěl vodu, dýmovnice nebo chlor. Židům se podařilo nad domem na Muranowském náměstí vztyčili polský prapor a prapor s Davidovou hvězdou jako symbol odporu. Němcům se podařilo tento dům po čtyřech dobýt, avšak za cenu těžkých ztrát.
V této fázi Strop přišel s taktikou spálené země. Za pomocí plamenometů začal s vypalováním jednotlivých částí ghetta. Na místa s největším odporem poté nasadil bombardéry Luftwaffe. Židé, kterým docházela munice, byli nuceni se stáhnout do domů, a provádět jen cílené akce. Mnoho jich bylo při útěcích z bunkrů zastřeleno nebo zajato. Zemská armáda i Lidová obrana se nažili povstalcům pomáhat, dodávali zbraně i munici, pomáhali povstalcům při útěku.
Na začátku května spáchal sebevraždu velitel povstalců M. Anielewicz se svou dívkou a svým zástupcem. 16. května 1943 byla zničena velká varšavská synagoga a boje oficiálně skončily. Odpor však neustával. Několik následujících měsíců se téměř denně střetávali Němci s židovskými povstalci. Někteří povstalci se ukrývali až do roku 1944 účastnili se v srpnu varšavského povstání.
Němci v ghettu zabavili 4,4 milionů zlotých a několik dalších měn, velké množství zlata a šperků. (7) Uvádí se že padlo asi 300 – 500 Němců, asi 1000 jich bylo zraněno. Židů zemřelo asi 56 000, Stroop uvádí však až 72 000 mrtvých povstalců.
Židé, již ve fázi příprav povstání, věděli, že nemají šanci na úspěch. Ale bojovali. Byli tak vzorem pro další povstání proti nacistickému teroru v celé Evropě, položili také základ polskému odporu, které se projevilo při varšavském povstání v roce 1944. Historici tuto událost hodnotí jako jeden z nejvýznamnějších projevů protinacistického odboje během druhé světové války.
(fotozdroj: wikipedia.cz)
Poznámky:
1 http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/varsava
2 Lewin, Abraham: Pohár slz. Deník varšavského ghetta. Academia, Praha 2008, str. 20.
3 Lewin, Abraham: Pohár slz. Deník varšavského ghetta. Academia, Praha 2008, str. 36 – 37.
4 Lewin, Abraham: Pohár slz. Deník varšavského ghetta. Academia, Praha 2008, str. 52.
5 Lewin, Abraham: Pohár slz. Deník varšavského ghetta. Academia, Praha 2008, str. 53.
6 http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/varsava
7 http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/varsava
Použitá literatura:
Broning, Christopher: Obyčejni muži: 101. záložní policejní prapor a konečné řešení
v Polsko. Praha, Argo 2002.
Davies, Norman: Polsko: dějiny národa ve středu Evropa. Praha, Prostor 2003.
Lewin, Abraham: Pohár slz. Deník varšavského ghetta. Academia, Praha 2008.
http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/varsava
Práce před publikací neprošla jazykovou korekturou.
Žádné komentáře:
Okomentovat