Členové polské podzemní armády, kteří povstání iniciovali, tento pojem nepoužívali. Vzhledem k vývoji na východní frontě je nazývali „bitvou o Varšavu“. Až po zničení města a skončení 2. světové války se začal používat termín: povstání či varšavské povstání. (3)
Situace před povstáním a okolnosti k němu směřující:
Nejdůležitějším spojencem Polska v roce 1944 byla Velká Británie. Polská exilová vláda se tím zařadila do okruhu liberálních demokracií, za které Velká Británie a Spojené státy přebíraly jistou míru zodpovědnosti.
Významnou událostí předcházející povstání se stalo zrušení spojenectví mezi Třetí říší a Sovětským svazem napadením Sovětského svazu Hitlerem 21. června 1941. Dvojí okupace území Polské republiky se rázem změnila na výhradní panování Třetí říše i na územích, která se předtím nacházela pod vlivem Sovětského svazu. V této situaci mohla polská vláda v Londýně vedená Władysławem Sikorskim spojovat naději s účastí SSSR ve válce. Dne 14. srpna podepsala vojenská delegace v Moskvě dohodu o vytvoření Polské armády (Armia Polska), která by tvořila součást ozbrojených sil „suverénní Polské republiky“ a byla organizačně podřízena jejímu nejvyššímu veliteli ve spolupráci s vrchním velitelstvím SSSR. (4) Na přelomu let 1942 a 1943 navštívil premiér vlády Sikorski již potřetí Roosevelta v USA a ten mu přislíbil podporu hranic v té podobě, jak ji stanovila mírová jednání v Rize. Zároveň Roosevelt přesvědčoval Velkou Británii, aby získali Sikorského k uznání Curzonovy linie na východě výměnou za územní zisky na západě. V této době vyšla najevo tzv. kauza Katyně. V noci 12. dubna 1943 berlínský rozhlas oznámil, že vojáci Třetí říše během invaze do SSSR objevili v lesíku u Katyně masové hroby polských důstojníků, kteří byli povražděni
sovětskou policií v roce 1940.5 Tím se objasnilo záhadné zmizení asi 15 000 policistů a důstojníků, kteří byli uvězněni po sovětském vpádu do Polska. Sikorského vláda se obrátila na Mezinárodní červený kříž s žádostí o vyšetření případu stejně jako Němci.6 Moskva reagovala pobouřeně a obvinila ze zločinu Třetí říši. Novému polskému velvyslanci Tadeuszu Romerovi Moskva přednesla záležitost jako projev spiknutí polské vlády s Hitlerem, znevážení spojeneckých dohod se Sovětským svazem a jako důvod k přerušení styků s polskou vládou. Západní mocnosti neměly zájem na zviditelnění katyňské záležitosti, Churchill, který
Polákům ve Velké Británii poskytl azyl, jim zabránil tuto citlivou otázku dále rozviřovat. Stalin vyjádřil ochotu k obnovení diplomatických styků pod podmínkou, že vládu opustí nepřátelští ministři a Sikorski uzná Curzonovu linii. Při návratu do Londýna se letadlo se Sikorskim zřítilo do moře. Jeho smrt zapříčinila ochlazení vztahů mezi polskou emigrací a Moskvou, které získalo trvalý charakter. (7)
Od počátku německé okupace vznikla v Polsku asi tři sta podzemních organizací. Některé byly málo početné a odpůrcům se podařilo je rychle zničit, jiné existovaly déle – například: Ojczyzna (Vlast) a Gryf Kaszubski (Kašubský „pták Noh“). (8) Další organizace navazovaly na předválečné nebo vznikaly nově. Z pověření vlády generála Sikorského vznikl v listopadu 1939 Výbor pro záležitosti Polska s generálem Sosnkowským v čele Svazu ozbrojeného boje. V únoru roku 1942 byl Svaz ozbrojeného boje přejmenován na Domácí či Zemskou armádu (Armia Krajowa). (9) Odbojová organizace Svaz odvety likvidoval zvláště brutální nacisty a zrádce.
Naprostým zvratem ve válce na východní frontě, ale i ve vývoji Polska, bylo zastavení německého útoku u Stalingradu v listopadu 1942. Tato událost měla rozhodující vliv na rozložení sil v rámci vítězné koalice a přispěla k posílení Stalinovy pozice. V momentě německé porážky na východě polské Národní ozbrojené síly pochopily, že Hitler prohraje a jediným nepřítelem zůstane Sovětský svaz a jeho stoupenci na území Polska. Z tohoto důvodu napadly Národní ozbrojené síly levicové podzemí: v srpnu 1943 vyvraždily u Borowa na Lublinsku partyzánský oddíl Lidové gardy a na Kielecku došlo k likvidaci celých vesnic obviněných ze sympatií s komunisty. Pro Stalina se tyto události staly příležitostí k obvinění polského podzemí ze spojenectví s Hitlerem.(10) Z výčtu daných událostí je patrná gradace nepřátelství a nedůvěry mezi Polskem a Sovětským svazem.
Další událostí předcházející samotné povstání je povstání ve varšavském ghettu. Obyvatelé ghetta se 19. dubna 1943 postavili proti nacisty naplánované likvidaci ghetta. Na povstání se podílelo asi něco okolo 1000 povstalců, kteří byli podporováni obyvatelstvem čítajícím zřejmě 60 000 osob. Proti nim stály asi 3000 dobře vyzbrojených příslušníků německých vojsk, kteří vypalovali domy plamenomety a používali při tom otravné plyny. Zničením synagogy 16. května byly boje skončeny a ghetto bylo srovnáno se zemí.
V době očekávané porážky Německa se stále častěji objevovaly obavy o udržení předválečných hranic na východě země. Na obranu hranic byla připravena akce s názvem Bouře – spočívala v převzetí moci na tomto území okamžitě po odchodu Němců a ještě před příchodem Rusů. V rámci operace Bouře zahájila Domácí armáda boj s německými vojsky, během kterých došlo k navázání spolupráce s Rudou armádou. Po jejich porážce velitelé Rudé armády požadovali podřízenost Domácí armády svému velení, což vedlo ke konfliktům, ale pod hrozbou odzbrojení se Domácí armáda stáhla a pokračovala v bojích na Lublinsku. (11) V polovině roku 1944 usoudilo velení Domácí armády, že přišel čas na velké povstání v centru veškerého hnutí – ve Varšavě. Jednalo se jim o to, aby předešly sovětská vojska, která táhla z Lublinska na Varšavu.
Varšavské povstání:
Velitel Domácí armády generál Tadeusz Komorowski-Bór stanovil počátek povstání na 1. srpna 1944 úderem páté hodiny odpolední. (12) Vedení Domácí armády očekávalo pomoc Rudé armády vzhledem k informaci, že Stalin obsazuje pravý břeh Varšavy- Pragu. Zároveň chtělo Stalina při osvobozování města předběhnout. Faktem zůstává, že Stalin neměl na poskytnutí pomoci zájem – jeho účast by ho postavila do nevýhodné situace: buď by musel uznat domácí orgány Polské republiky, nebo by se podílel na likvidaci povstání, což by vyvolalo vážné mezinárodní ohlasy. (13) Jak píše Andrzej Paczkowski: „Pro Moskvu byla obě východiska stejně špatná. Bylo tedy zvoleno třetí. Rudá armáda po šest týdnů nepodnikla žádný pokus o úder, dokonce ani na část Varšavy na pravém břehu Visly, a ponechala povstalce odkázané na vlastní síly. Nesčetné prosby vlády a prezidenta o materiální pomoc Spojenců se tříštily o absenci souhlasu SSSR s přistáním spojeneckých letadel na sovětských letištích. To se rovnalo rozsudku smrti nad desítkami tisíc vojáků a obyvatel Varšavy.“ (14)
Varšavské povstání vzniklo z několika příčin: politických – snaha demonstrovat odvahu bojovat s Němci a předvést, že boj vedou legální orgány suverénního státu; také vojenských – Hitlerova vojska byla na ústupu a na obzoru byl pád Třetí říše; psychologických- varšavská Domácí armáda se na otevřený boj připravovala několik let. (15)
naplánované na několik dní trvaly díky nasazení a odhodlání povstalců déle než dva měsíce. Povstalci se stáhli do podzemí a částečně do okolních lesů a Kampinoského pralesa. Podařilo se jim ovládnout několik čtvrtí – Staré Město, Wolu, Śródmieście a část Mokotowa. Ty se staly centrem nejničivějších pouličních bojů, při kterých došlo k likvidaci asi 80 tisíců civilistů – ti se bez potravin a vody způsobem komunikace zůstaly podzemní stoky a kanály. Na počátku září byli povstalci poraženi na Starém Městě, přesto ještě udržovali zvažovali povstalci návrh kapitulace, ale rozhodli se v boji pokračovat, stále totiž počítali
s podporou ze západu a úderem sovětských vojsk ze strany Pragy.(17) Dne 27. září padl Mokotów, 30. Żoliborz, bránilo se již jen Śródmieście. Velení povstání se rozhodlo začít jednat o kapitulaci, která skončila 2. října složením posledních zbraní. Vojákům Domácí armády se v průběhu kapitulace dostalo statusu válečných zajatců. Civilní obyvatelstvo bylo evakuováno do Pruszkowa a odtud do Třetí říše na nucené práce. (18) Město bylo určeno ke zničení, k čemuž záhy došlo. V počtu obětí se odborníci rozchází. Obecně se soudí, že během povstání zahynulo přes 150 tisíc civilních obyvatel, německé ztráty jsou odhadovány na 17 tisíc vojáků, povstalců zemřelo méně. Město bylo zničeno ze 70%. (19) Po válce se přemýšlelo o skrývali ve sklepeních hořících domů. Jediným Śródmieście a Żoliborz. Na začátku září přenesení hlavního města do Lodže.
Poválečná propaganda obvinila z likvidace Varšavy a jejích obyvatel londýnskou exilovou vládu. Na druhé straně byla dávána vina Stalinovi, který vědomě způsobil zničení Varšavy.
(fotozdroj (shora dolů): www.blisty.cz; www.moderni-dejiny.cz; wikipedia.pl )
1 Davies, N.: Boj o Varšavu. Povstání Poláků proti nacistům 1944. Praha, Prostor 2005, s. 11.
2 Tamtéž.
3 Tamtéž.
4 Kosman, M.: Dějiny Polska. Praha, Karolinum 2011, s. 312.
5 Kosman, M.: Dějiny Polska. Praha, Karolinum 2011, s. 313.
6 Tamtéž.
7 Tamtéž, s. 314.
8 Tamtéž, s. 315.
9 Tamtéž, s. 316.
10 Kosman, M.: Dějiny Polska. Praha, Karolinum 2011, s. 320.
11 Tamtéž, s. 321.
12 Tamtéž, s. 324.
13 Paczkowski, A.: Půl století dějin Polska 1939-1989. Praha, Academia 2000, s. 73.
14 Paczkowski, A.: Půl století dějin Polska 1939-1989. Praha, Academia 2000, s. 73-74.
15 Tamtéž, s. 74-75.
16 Kosman, M.: Dějiny Polska. Praha, Karolinum 2011, s. 324.
17 Tamtéž, s. 325.
18 Tamtéž.
19 Kosman, M.: Dějiny Polska. Praha, Karolinum 2011, s. 325.
Práce neprošla před publikací jazykovou korekturou.
Žádné komentáře:
Okomentovat